Tehotenské storyTehotenské story

Cesta k narození Kristýnky

 Bára   16.09.2009   4

Problémy se štítnou žlázou se se mnou táhly asi od třetí třídy. Začala jsem velice pozdě menstruovat a vlastně nikdy jsem neměla pravidelný cyklus. Lékaři to však řešili jen z gynekologického hlediska, brala jsem hormony, dostávala injekce na vyvolání menstruace, později hormonální antikoncepci, která samozřejmě problém jen zamaskovala.

Přidaly se další gynekologické problémy – v 17. letech u mě lékařka konstatovala nedostatečně pružnou dělohu. Dál to nijak nekomentovala. Ve svých asi 22 jsem změnila gynekologa – nový lékař mi poměrně nevybíravě řekl, ať si rychle koukám pořídit děti, potvrdil, že děloha je malá a málo pružná a že mě nejspíš čekají opakované potraty, ale že někdy pomohou dělohu připravit na další těhotenství.

Tehdy jsem si prvně zazoufala

Tehdy jsem si prvně zazoufala – ještě jsem studovala, bydlela jsem na koleji, měla jsem za sebou devastující rozchod, který jsem už asi rok zpracovávala (a ještě další dva jsem se jím měla intenzivně zabývat), na nového partnera ani pomyšlení… . Někdy od té doby jsem měla pocit, že mít děti nebude žádná hračka, i kdybych náhodou ještě někdy navázala nějaký vztah.

O dva roky později se přidaly další komplikace se štítnou žlázou, uvažovalo se o jejím operativním odstranění, výsledky hormonálních testů těhotenství prakticky vylučovaly. Přestala jsem díky tomu brát hormonální antikoncepci, ale trvalo mnoho měsíců, než menstruační cyklus získal alespoň náznak pravidelnosti.

V té době jsem začala chodit se svým budoucím manželem. Po dvou letech jsme se zasnoubili, ale manžel (tehdy tedy snoubenec) pracoval tou dobou v cizině, neměli jsme kde bydlet, neměli jsme finance na řešení bydlení, takže mě neustále strašilo, že bychom se už měli vzít, abychom mohli usilovat o potomka, protože jinak už bude pozdě. (Svatbu a založení rodiny jsme odkládali právě jen z „organizačních“ důvodů.)

Partner o mých problémech od začátku vztahu věděl, ale představa děťátka pro něj byla v té době o hodně mlhavější než pro mě. Já už jsem tou dobou studovala spíš vše o adopcích a pěstounské péči. (IVF jsem zavrhla hned po té, co jsem se o této metodě dověděla víc – a jak nyní vidím zkušenosti žen okolo sebe v této oblasti, jen mě to stále více utvrzuje v mém  rozhodnutí – i kdybych brala jen zdravotní stránku celé věci, bez přihlédnutí k etickým aspektům. Bohužel to však později bylo ze strany lékařů prakticky jediné nabízené řešení.)

Snoubenec ale o adopci nechtěl ani slyšet

Snoubenec ale o adopci nechtěl ani slyšet s tím, že určitě plaším zbytečně (přiznávám, že někdy k tomu mám sklony) a že přece máme spoustu času. Kamarádky a známé ale začínaly rodit své druhé děti, takže já jsem ten pocit rozhodně neměla.

Po svatbě, dva roky po zasnoubení, jsme se tedy hned začali snažit o početí. Tou dobou už jsem praktikovala symtotermální metodu , takže jsem tušila, že navíc zdaleka nevšechny moje cykly jsou ovulační. Několik cyklů jsem skutečně neotěhotněla, každou menstruaci jsem oplakala. Okolo mne navíc téměř všechny kamarádky, kolegyně a známé vždy otěhotněly na první či maximálně na druhý pokus. S každým dalším bříškem v okolí jsem byla nervóznější.

Ale začínala jsem se, i když velice bolestně, smiřovat s tím, že vlastní děťátko zkrátka není Boží záměr s námi. Vždycky jsem ale měla intenzivní pocit, že rodina a děti, i když to zní jako klišé, je přesně to místo, kde mám v životě být.

Adopce mi tedy přišla naprosto logická a jednoznačná, adoptované děťátko bych nebrala jako „prohru“ (ani teď to pro mě obecně není do budoucna vyloučená možnost), ale manžel stále nechtěl adopci řešit s tím, že máme dost času (já jsem  naopak měla pocit, že už je dávno pozdě). Byla bych ráda podala žádost o adopci alespoň pro snížení stresu. Kdyby to tedy opravdu nevyšlo, nemuseli bychom pak čekat další rok na schválení a další přibližně dva roky na konkrétní dítě, (navíc celý proces je možné kdykoliv zastavit) a byli bychom tedy „získali náskok“ (a já trochu klidu a pocit, že se alespoň „něco děje“), ale manžel nechtěl žádost podávat ani „preventivně“. (Takže jsme mezi sebou ani neřešili konkrétní „požadavky“ na dítě apod.) Studovala jsem leccos i o hostitelské péči apod., ale ani to manžela nijak neoslovilo.

V té chvíli sem to vnitřne vzdala

Abych tedy měla kýžený pocit, že dělám alespoň něco, cvičila jsem podle Mojžíšové, i když nejsem přesná cílová skupina této metody, snížila jsem svoje pracovní vytížení, ale slibovala jsem si od toho vlastně jen tento pocit. Tou dobou se mi znovu zhoršily endokrinologické výsledky, hladiny některých hormonů byly víc než dvakrát vyšší, než aby těhotenství připadalo v úvahu. V tu chvíli jsem to myslím vnitřně vzdala – řekla jsem si, že pokud Boží záměr s námi je jiný než klasická rodina s dětmi, musím to přijmout a soustředit se na to, co tedy je Božím úkolem pro nás.

I pro naše manželství to byla velká lekce – musela jsem si do detailu uvědomit, že nemůžu manželovi násilím vnucovat svoje představy o spoustě věcí, a naopak odlišit věci, na kterých trvat vždycky musím. Učila jsem se s ním lépe komunikovat, vidět z jeho perspektivy to, co mně připadalo z mého pohledu zcela jednoznačné.

A samozřejmě jsem si musela pořád připomínat, jak je každé srovnávání s ostatními nesmírně hloupé. Poptala jsem se na možnosti zapojení do farní charity, zjišťovala jsem konkrétní možnosti pro naše profese v jednom charitativním projektu mimo Evropu, těšila jsem se, že se náš intimní život vymaní ze zajetí menstruačního kalendáře. Říkala jsem si, že se budu snažit mít „oči otevřené“, jak tedy nasměrovat svůj/náš život, modlila jsem se, abych ono „něco“ nepřehlédla a byla co nejvíc vnitřně svobodná a nepodsouvala Bohu svoje vlastní představy.

Snažila sem se být vnitřne slobodná

Odjeli jsme taky na dlouho plánovanou dovolenou, zkrátka myslela jsem najednou na mnoho jiných věcí – a dva měsíce nato jsme počali děťátko. (Ano, s těmi hladinami hormonů, které těhotenství teoreticky nepřipouštěly.)

„Vysvětlení“ se nabízí celá řada: že početí, jako mnoho jiných věcí, je hlavně věc „hlavy“, možná můj endokrinologický systém „nastartoval“ po uklidnění, které následovalo po extrémní fyzické zátěži na dovolené, třeba nebyly laboratorní výsledky přesné, já osobně ale hlasuju pro slovo „zázrak“.

Celé těhotenství bylo naprosto fyziologické. Paradoxně největším problémem nakonec byla šikana ze strany gynekologické ordinace za ten „strašnej průšvih“(čili že jsem odmítla genetické testy), počínající neustálými komentáři, osočováním  z nezodpovědnosti, neznalosti a naivity, obvinění, že pak dám postižené dítě stejně do ústavu, přes připomínky, že bych tedy neměla mít nárok na vůbec žádnou lékařskou péči, až k tomu, sestry „zapomínaly“ na standardní odběry, o které jsem se musela hlásit, lékař odmítl pustit otce k ultrazvukovému vyšetření (zařídili jsme si ho jinde) apod.

Miminko se narodilo zdravé, v termínu, děloha zvládla bez problémů i porod – byl spontánní, zcela fyziologický, rychlý a prakticky bezbolestný.

 

zdroj: www.lpp.sk

Odosielam Váš hlas...
Hodnotenie: 4.5 z 5. Celkom 19 hlas(ov).
Kliknite na hviezdičky pre ohodnotenie článku.
Najčítanejšie
Komentáre k článku
Rena napísané 16.09.2009 21:01

Váš komentár

Vou, gratulujem a prajem veľa šťastia a zdravia celej rodinke Razz

 

Môj - náš príbeh je podobný, až na to že 4 gynekológovia povedali že je všetko OK a až ten 5 sa pozrel čo sa deje po tých litroch Pregnylu ..... konštatoval že to "nepraská" a že treba ísť na operaciu a potom ak neotehotniem tak na IVF. Túto možnosť sme s manželom zamietli, rozhodli sme sa takmer ihneď pre adopciu.

Dnes máme dve senzačné deťúrence 3 ročné dievčatko a 2 mesačného chlapčeka a sme neskutočne radi že sme spolu jedna rodina.

Prajem všetkým čo túžia a čakajú aby boli ich srdiečka vypočuté Razz

adriana napísané 16.09.2009 14:05

Váš komentár

ahoj. taky pribeh napise len sam zivot. zda sa, ze az ked sa clovek vzda toho po com najviac tuzi, tak to dostane. drzime palce a zelame vela lasky a pohody.

Misa napísané 16.09.2009 12:46

Predovsetkym gratulujem a zelam vsetko najlepsie celej rodinke!!!

A po druhe, doporucujem vymenit gynekologa.

A tiez dakujem, ze ste o tom celom pisali...

Misa

alenka napísané 16.09.2009 08:35

podobne pribehy mame za sebou, alebo pred sebou mnohe. Dakujeme ta happy end, povzbudi

smile zwinker Big Grins Confused Cool Cry Eek Evil Frown Mad Mr. Green Neutral Razz Redface Rolleyes Sad Surprised





Tehotenský kalendár
Náš TIP
Komentáre k článku
Rena napísané 16.09.2009 21:01

Váš komentár

Vou, gratulujem a prajem veľa šťastia a zdravia celej rodinke Razz

 

Môj - náš príbeh je podobný, až na to že 4 gynekológovia povedali že je všetko OK a až ten 5 sa pozrel čo sa deje po tých litroch Pregnylu ..... konštatoval že to "nepraská" a že treba ísť na operaciu a potom ak neotehotniem tak na IVF. Túto možnosť sme s manželom zamietli, rozhodli sme sa takmer ihneď pre adopciu.

Dnes máme dve senzačné deťúrence 3 ročné dievčatko a 2 mesačného chlapčeka a sme neskutočne radi že sme spolu jedna rodina.

Prajem všetkým čo túžia a čakajú aby boli ich srdiečka vypočuté Razz

adriana napísané 16.09.2009 14:05

Váš komentár

ahoj. taky pribeh napise len sam zivot. zda sa, ze az ked sa clovek vzda toho po com najviac tuzi, tak to dostane. drzime palce a zelame vela lasky a pohody.

Misa napísané 16.09.2009 12:46

Predovsetkym gratulujem a zelam vsetko najlepsie celej rodinke!!!

A po druhe, doporucujem vymenit gynekologa.

A tiez dakujem, ze ste o tom celom pisali...

Misa

alenka napísané 16.09.2009 08:35

podobne pribehy mame za sebou, alebo pred sebou mnohe. Dakujeme ta happy end, povzbudi

smile zwinker Big Grins Confused Cool Cry Eek Evil Frown Mad Mr. Green Neutral Razz Redface Rolleyes Sad Surprised